Vladimír Iljič Lenin

Bedřich Engels

Jaký maják rozumu zhas
Jaké srdce přestalo bít!^[1]

PÁTÉHO SRPNA podle nového kalendáře (24. července) 1895 skonal v Londýně Bedřich Engels. Engels byl po svém příteli Karlu Marxovi (jenž zemřel roku 1883) nejvýznačnějším vědcem a učitelem novodobého proletariátu v celém civilizovaném světě. Od té doby, kdy osud svedl dohromady Karla Marxe s Bedřichem Engelsem, stalo se životní dílo obou přátel jejich dílem společným. Proto, chceme-li pochopit, co vykonal Bedřich Engels pro proletariát, musíme si dobře ujasnit význam Marxova učení a jeho činnosti pro rozvoj novodobého dělnického hnutí. Marx a Engels první objasnili, že dělnická třída se svými požadavky je nezbytným výtvorem novodobého hospodářského řádu, který nevyhnutelně vytváří a organizuje zároveň s buržoasií i proletariát; objasnili, že lidstvo nebude zbaveno běd, jež na ně nyní doléhají, dobře myšlenými pokusy šlechetných jednotlivců, nýbrž třídním bojem organisovaného proletariátu. Marx a Engels první ve svých vědeckých dílech objasnili, že socialismus není výmyslem snílků, nýbrž konečným cílem a nezbytným výsledkem vývoje výrobních sil v novodobé společnosti. Veškeré písemně dochované dějiny až dodnes byly dějinami třídního boje, střídáním panství a vítězství jedněch společenských tříd nad druhými. A to bude trvat tak dlouho, dokud nezmizí základy třídního boje a třídního panství — soukromé vlastnictví a bezplánovitá společenská výroba. Zájem proletariátu vyžaduje, aby tyto základy byly zničeny, a proto proti nim musí být zaměřen cílevědomý třídní boj organisovaného dělnictva. A každý třídní boj je boj politický.

Tyto Marxovy a Engelsovy názory si nyní osvojil všechen proletariát, bojující za své osvobození, avšak ve čtyřicátých letech, kdy oba přátelé začali působit v socialistické literatuře a účastnit se soudobého veřejného hnutí, byly takové názory něčím naprosto novým. Tehdy bylo mnoho nadaných i neschopných, poctivých i nepoctivých lidí, kteří se dali unést bojem za politickou svobodu, bojem proti absolutismu panovníků, policie a páterů; avšak neviděli ještě protiklad mezi zájmy buržoasie a zájmy proletariátu. Tyto lidi ani nenapadlo, že by dělníci mohli vystupovat jako samostatná společenská síla. Na druhé straně se mnoho utopistů, mnohdy geniálních, domnívalo, že postačí přesvědčit vládce a panující třídy o nespravedlivosti soudobého společenského řádu, a pak že bude snadné zavést na zemi mír a všeobecný blahobyt. Snili o socialismu bez boje. Téměř všichni tehdejší socialisté a vůbec zastánci dělnické třídy viděli pak v proletariátu jen vřed společnosti a pozorovali s hrůzou, jak s rostoucím průmyslem vzrůstá i tento vřed. Proto všichni přemítali, jak by zadrželi rozvoj průmyslu a proletariátu, jak by zastavili „kolo dějin“. Proti všeobecnému strachu před rozvojem proletariátu skládali Marx a Engels všechny své naděje v jeho nepřetržitý růst. Čím více proletářů, tím větší je jejich síla jako revoluční třídy, tím bližší je socialismus a tím snáze se dá uskutečnit. Marxovy a Engelsovy zásluhy o dělnickou třídu lze stručně vyjádřit takto: naučili dělnickou třídu sebepoznání a uvědomění a nahradili utopie vědou.

Proto má znát Engelsovo jméno a jeho životní dráhu každý dělník, proto chceme v našem sborníku, jenž má jako všechny naše publikace probouzet třídní uvědomění ruského dělnictva, podat obraz života a činnosti Bedřicha Engelse, jednoho ze dvou velikých učitelů novodobého proletariátu.

Engels se narodil roku 1820 v Barmen, v rýnské provincii pruského království. Jeho otec byl továrníkem. Roku 1838 byl Engels rodinnými poměry donucen, aniž ukončil gymnasium, vstoupit jako příručí do brémského obchodního domu. Obchodní zaměstnání nezabránilo Engelsovi, aby se vzdělával vědecky i politicky. Již jako gymnasista pojal nenávist k absolutismu a k zvůli byrokratů. Studium filosofie ho přivedlo dále. Tehdy převládalo v německé filosofii Hegelovo učení a Engels se stal jeho přívržencem. Ačkoli Hegel sám byl pln obdivu pro absolutistický pruský stát, v jehož službách byl profesorem berlínské university, přesto jeho učení bylo revoluční. Hegelova víra v lidský rozum a v jeho práva a základní poučky hegelovské filosofie, že ve světě probíhá ustavičný proces změny a vývoje, přiváděly ty žáky berlínského filosofa, kteří se nechtěli smířit s daným stavem, na myšlenku, že také boj proti danému stavu, boj proti existující nespravedlnosti a vládnoucímu zlu tkví v světovém zákonu věčného vývoje. Jestliže se všechno vyvíjí, jestliže jedna zřízení jsou nahrazována druhými, proč by měl věčně trvat absolutismus pruského krále nebo ruského cara, obohacování nepatrné menšiny na úkor ohromné většiny, vláda buržoasie nad lidem? Hegelova filosofie pojednávala o vývoji ducha a idejí, byla idealistická. Z vývoje ducha odvozovala vývoj přírody, člověka a lidských, společenských vztahů. Marx a Engels podrželi Hegelovu myšlenku o věčném procesu vývoje^*, ale odvrhli apriorní idealistické pojetí; obrátili se ke skutečnosti a seznali, že nikoli vývoj ducha objasňuje vývoj přírody, nýbrž naopak, že ducha je nutno objasnit z přírody, z hmoty… Na rozdíl od Hegela a jiných hegelovců byli Marx a Engels materialisté. Nazírali na svět a lidstvo z materialistického hlediska a uviděli, že tak, jako základem všech přírodních jevů jsou hmotné příčiny, je i vývoj lidské společnosti podmiňován vývojem hmotných, výrobních sil. Na vývoji výrobních sil závisí vztahy, do nichž lidé navzájem vstupují při výrobě statků nezbytných k ukojení lidských potřeb. A tyto vztahy objasňují všechny jevy společenského života, lidské snahy, myšlenky a zákony. Vývoj výrobních sil vytváří společenské vztahy, spočívající na soukromém vlastnictví. Ale nyní vidíme, jak týž vývoj výrobních sil odnímá vlastnictví většině a soustřeďuje je v rukou nepatrné menšiny; jak ničí vlastnictví, základ soudobého společenského řádu, jak sám spěje k témuž cíli, který si vytyčili socialisté. Je jen třeba, aby socialisté pochopili, která společenská síla má v důsledku svého postavení v novodobé společnosti zájem na uskutečnění socialismu, a aby naučili tuto sílu uvědomit si své zájmy a své dějinné poslání. Touto silou je proletariát. Engels poznal proletariát v Anglii, ve středisku anglického průmyslu, v Manchestru, kam odešel roku 1842, když vstoupil do služeb obchodního domu, mezi jehož podílníky byl jeho otec. Engels zde nevysedával jen v pisárně továrny — chodil po špinavých čtvrtích, kde živořili dělníci, a tak na vlastní oči viděl jejich bídu a strádání. Nespokojoval se však osobním pozorováním, nýbrž přečetl všechno, co bylo před ním napsáno o postavení anglické dělnické třídy, a pečlivě prostudoval všechny přístupné úřední dokumenty. Plodem tohoto studia a pozorování byl spis „Postavení dělnické třídy v Anglii“^[3], vydaný roku 1845. Už jsme se zmínili, v čem tkví hlavní zásluha Engelse jako autora „Postavení dělnické třídy v Anglii“. I před Engelsem líčili velmi mnozí strádání proletariátu a poukazovali na to, že je mu nutno pomoci. Engels první prohlásil, že proletariát není jen strádající třídou, ale že právě hanebné hospodářské postavení, v kterém žije, jej nezadržitelně pobádá vpřed a nutí bojovat za své konečné osvobození. A bojující proletariát si pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy přivede dělnictvo nevyhnutelně k poznání, že jediným východiskem pro ně je socialismus. Na druhé straně bude socialismus silou teprve tehdy, až se stane cílem politického boje dělnické třídy. To jsou základní myšlenky Engelsovy knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, jež si nyní osvojil všechen myslící a bojující proletariát, které však tehdy byly naprosto nové. Tyto myšlenky byly vyloženy v knize, poutavě napsané, plné nejhodnověrnějších a otřásajících obrazů utrpení anglického proletariátu. Tato kniha byla strašlivou obžalobou kapitalismu a buržoasie. Dojem, který vyvolala, byl neobyčejně veliký. Všude se začali dovolávat Engelsovy knihy jako nejlepšího vylíčení života novodobého proletariátu. A opravdu, ani před rokem 1845, ani později nevyšel tak Výstižný a pravdivý obraz utrpení dělnické třídy.

Socialistou se stal Engels až v Anglii. V Manchestru navázal styky s pracovníky tehdejšího anglického dělnického hnutí a začal psát do anglických socialistických publikací. Roku 1844 se při návratu do Německa seznámil v Paříži s Marxem, s nímž si už dříve dopisoval. Také Marx se stal v Paříži vlivem francouzských socialistů a francouzského života socialistou. Zde napsali oba přátelé společně knihu „Svatá rodina čili kritika kritické kritiky“^[4]. V této knize, jež vyšla o rok dříve než „Postavení dělnické třídy v Anglii“ a byla z větší části napsána Marxem, jsou položeny základy onoho revolučně materialistického socialismu, jehož hlavní myšlenky jsme vyložili výše. „Svatá rodina“ je ironickou přezdívkou filosofů bratří Bauerů a jejich přívrženců. Tito pánové hlásali kritiku, jež je povznesena nad jakoukoli realitu, nad strany a politiku a jež odmítá jakoukoli praktickou činnost a jenom „kriticky“ hloubá o okolním světě a událostech v něm probíhajících. Páni Bauerové se dívali na proletariát s patra jako na nekritickou masu. Marx a Engels rázně vystoupili proti tomuto nesmyslnému a škodlivému směru. Ve jménu opravdové lidské osobnosti — dělníka, deptaného vládnoucími třídami i státem — požadují nikoli hloubání, nýbrž boj za lepší uspořádání společnosti. Sílu, která je s to vést takový boj a má na něm zájem, vidí ovšem v proletariátu. Již před „Svatou rodinou“ otiskl Engels v Marxově a Rugeově časopise „Deutschfranzösische Jahrbücher“^[5] „Nástin kritiky politické ekonomie“ ^[6], v němž s hlediska socialismu prozkoumal hlavní jevy soudobého hospodářského řádu jako nezbytné důsledky panství soukromého vlastnictví. Styk s Engelsem nesporně přispěl k tomu, že se Marx rozhodl studovat politickou ekonomii, vědu, v níž svou prací způsobil úplný převrat.

V letech 1845—1847 žil Engels v Bruselu a v Paříži a spojoval vědecké studium s praktickou činností mezi německým dělnictvem v Bruselu a v Paříži. Zde navázali Engels a Marx styky s tajným německým „Svazem komunistů“ ^[7], který jim uložil, aby formulovali hlavní zásady socialismu, jehož byli tvůrci. Tak vznikl proslulý Marxův a Engelsův „Manifest komunistické strany“, který vyšel roku 1848. Tento nevelký spisek vyváží celé svazky: jeho duch žije a pobízí vpřed dodnes všechen organisovaný a bojující proletariát civilisovaného světa.

Revoluce roku 1848, která vzplanula nejprve ve Francii a pak se rozšířila také do jiných zemí v západní Evropě, přivedla Marxe a Engelse do vlasti. Zde, v rýnském Prusku, se ujali vedení demokratické „Neue Rheinische Zeitung“^[8], vydávané v Kolíně nad Rýnem. Oba přátelé byli duší všech revolučně demokratických snah v rýnském Prusku. Do poslední možnosti hájili zájmy lidu a svobody proti reakčním silám. Tyto síly, jak známo, nabyly vrchu. „Neue Rheinische Zeitung“ byla zakázána. Marx, jenž během emigrantského života pozbyl pruského občanství, byl vyhoštěn, a Engels, který se zúčastnil ozbrojeného lidového povstání a bojoval ve třech bitvách za svobodu, prchl po porážce povstalců přes Švýcarsko do Londýna.

Tam přesídlil také Marx. Engels se brzy opět stal obchodním zaměstnancem a později také podílníkem obchodního domu v Manchestru, kde pracoval ve čtyřicátých letech. Žil v Manchestru až do roku 1870, kdežto Marx v Londýně, což jim však nepřekáželo, aby udržovali nejživější duchovní styk: dopisovali si téměř denně. V této korespondenci si přátelé sdělovali své názory i poznatky a společně dále vypracovávali vědecký socialismus. Roku 1870 přesídlil Engels do Londýna a až do roku 1883, kdy zemřel Marx, trval jejich společný intelektuální život, plný usilovné práce. Plodem této práce byl u Marxe „Kapitál“, nejvýznamnější politickoekonomické dílo našeho věku, a u Engelse četné rozsáhlé i menší spisy. Marx pracoval na rozboru složitých jevů kapitalistického hospodářství. Engels ve velmi populárně napsaných, mnohdy polemických spisech osvětloval v duchu materialistického pojetí dějin a Marxovy ekonomické theorie nejobecnější vědecké otázky a různé jevy minulosti a přítomnosti. Z těchto Engelsových prací uvádíme: polemický spis proti Dühringovi (v něm jsou rozebrány nejdůležitější otázky z oboru filosofie, přírodovědy a společenských věd)^[**], „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ (přel, do ruštiny, vydáno v Petrohradě, 3. vyd., 1895)^[10], „Ludvík Feuerbach“ (ruský překlad s poznámkami G. Plechanova, Ženeva 1892)^[11], pojednání o zahraniční politice ruské vlády (přeloženo do ruštiny v ženevském „Social-Děmokratu“ čís. 1 a 2)^[12], skvělé články o bytové otázce^[13], konečně dvě drobné, avšak velmi cenné stati o hospodářském vývoji Ruska („Bedřich Engels o Rusku“, přel, do ruštiny V. J. Zasuličovou, Ženeva, 1894)^[14]. Marx zemřel, aniž úplně dokončil své obsáhlé dílo o kapitálu. Zhruba bylo však již hotovo a Engels se po smrti přítelově podjal obtížného úkolu, aby zpracoval a vydal II. a III. díl „Kapitálu“. Roku 1885 vydal druhý díl, roku 1894 díl třetí (k zpracování čtvrtého dílu se už nedostal)^[15]. Tyto dva díly si vyžádaly velikého úsilí. Rakouský sociální demokrat Adler právem poznamenal, že vydáním II. a III. dílu „Kapitálu“ zbudoval Engels svému geniálnímu příteli monumentální pomník, na nějž mimoděk na věky vytesal své vlastní jméno. Opravdu, tyto dva díly „Kapitálu“ jsou dílem dvou lidí: Marxe a Engelse. Staré báje vyprávějí o různých dojímavých případech přátelství. Evropský proletariát může říci, že jeho věda byla vytvořena dvěma vědci a bojovníky, jejichž vzájemný vztah překonává nejdojímavější staré pověsti o lidském přátelství. Engels se vždy – a vcelku zcela právem – stavěl až za Marxe. „U Marxe jsem hrál,“ napsal starému příteli, „druhé housle.“^[16] Jeho láska k živému Marxovi i úcta k památce zesnulého byla bezmezná. Tento tvrdý bojovník a přísný myslitel měl hluboce milující duši.

Po hnutí let 1848—1849 se Marx a Engels nezabývali v emigraci jen pouhou vědou. Marx vytvořil roku 1864 „Mezinárodní sdružení dělnictva“ a celé desetiletí je vedl. Také Engels se aktivně zúčastnil činnosti tohoto sdružení. Činnost „Mezinárodního sdružení“ sjednocovala podle Marxova záměru proletáře všech zemí, měla pro rozvoj dělnického hnutí ohromný význam. Ale ani po zániku „Mezinárodního sdružení“ v sedmdesátých letech nepřestali Marx a Engels usilovat o sjednocení dělnického hnutí. Naopak, lze říci, že jejich význam jako duchovních vůdců dělnického hnutí ustavičně rostl, ježto i hnutí nepřetržitě rostlo. Po smrti Marxově zůstal Engels sám dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. K němu se obraceli o radu a pokyny jak němečtí socialisté, jejichž síla přes vládní persekuci rychle a neustále rostla, tak zástupci zaostalých zemí, na př. Španělé, Rumuni a Rusové, kteří teprve promýšleli a zvažovali své první kroky. Ti všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého Engelse.

Marx i Engels, kteří oba uměli rusky a četli ruské knihy, zajímali o Rusko, s porozuměním sledovali ruské revoluční hnutí a udržovali styky s ruskými revolucionáři. Oba se stali socialisty z demokratů a demokratický cit nenávisti k politické zvůli byl u nich neobyčejně vyvinut. Tento bezprostřední politický cit spolu s hlubokým teoretickým pochopením spojitosti politické zvůle s hospodářským útiskem a také bohatá životní zkušenost způsobily, že Marx a Engels vynikali neobyčejně bystrým postřehem zejména v politice. Proto hrdinný zápas malé hrstky ruských revolucionářů s mocnou carskou vládou vyvolával v srdcích těchto zkušených revolucionářů nejmocnější ohlas. A naopak, pokusy upouštět pro zdánlivé hospodářské výhody od bezprostředního a nejdůležitějšího úkolu ruských socialistů – od dobytí politické svobody – byly jim přirozeně podezřelé; považovali tyto pokusy přímo za zradu velikého díla sociální revoluce. „Osvobození proletariátu musí být jeho vlastním dílem,“ učili ustavičně Marx a Engels. A aby proletariát mohl bojovat za své hospodářské osvobození, musí si vydobýt určitých politických práv. Kromě toho si Marx a Engels jasně uvědomovali, že politická revoluce v Rusku bude mít nesmírný význam také pro dělnické hnutí západoevropské. Absolutistické Rusko bylo vždy baštou veškeré evropské reakce. Neobyčejně příznivé mezinárodní postavení Ruska, způsobené válkou roku 1870, která zasela nadlouho nesvár mezi Německo a Francii, ovšem jenom zvětšilo význam absolutistického Ruska jako reakční síly. Jedině svobodné Rusko, kterému nebude třeba potlačovat Poláky, Finy, Němce, Armeny a jiné malé národy, ani ustavičně rozeštvávat Francii a Německo, umožní soudobé Evropě, aby si volně oddychla od vojenských břemen, oslabí všechny reakční živly v Evropě a posílí evropskou dělnickou třídu. Proto si Engels vřele přál, i pro zdar dělnického hnutí na Západě, aby v Rusku byla nastolena politická svoboda. Ruští revolucionáři v něm ztratili svého nejlepšího přítele.

Čest památce Bedřicha Engelse, ve1ikého bojovníka a učitele proletariátu!

__________________________________

Poznámky:

* Marx a Engels nejednou poukazovali na to, že ve svém intelektuálním vývoji jsou mnohým zavázáni velikým německým filosofům, zejména Hegelovi. „Bez německé filosofie,“ řekl Engels, „nebylo by ani vědeckého socialismu.“^[2]

** Je to podivuhodně obsažná a poučná kniha. Do ruštiny je z ní, žel, přeložena jen malá část, obsahující historický nástin vývoje socialismu („Vývoj vědeckého socialismu“, 2. vyd., Ženeva, 1892).^[9]

[1] Slova, uvedená v epigrafu k stati „Bedřich Engels“, vzal Lenin z veršů N. A. Někrasova „Památce Dobroljubova“. Viz N. A. Někrasov, Úplné vydání veršů, sv. II, kn. I, rusky, 1937, str. 94 až 95.

[2] B. Engels, „Předmluva k ‚Selské válce v Německu‘ “. Viz K. Marx, Vybrané spisy, sv. II, rusky, 1940, str. 441; česká vydání: K. Marx a B. Engels, Vybrané spisy I, Svoboda, 1950, str. 676, nebo B. Engels, ‚Německá selská válka“, Svoboda, 1950, str. 18.

[3] K. Marx a B. Engels, Spisy, Sv. III., rusky, 1930, str. 293 – 573.

[4] K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. III., rusky, 1930, str. 21 – 244.

[5] Lenin má na mysli časopis „Deutsch-Französische Jahrbücher“ (Německo-francouzské ročenky), který založili K. Marx a A. Ruge v Paříži. Vyšlo jen jedno dvojčíslo r. 1844.

[6] K. Marx a B. Engels, Spisy, Sv. II., rusky, 1931, str. 293 – 320.

[7] „Svaz komunistů“ — první mezinárodní organizace revolučního proletariátu, založená v létě 1847 na kongresu delegátů revolučních proletářských organizací v Londýně. Vůdci „Svazu komunistů“ byli K. Marx a B. Engels, kteří z pověření této organizace napsali „Manifest komunistické strany“. „Svaz komunistů“ existoval do roku 1825 (sic). O jeho dějinách viz stať B. Engelse „K dějinám Svazu komunistů“ (K. Marx, Vybrané spisy, Sv. II., rusky, 1940, str. 3 – 21; česká vydání: K. Marx a B. Engels, Vybrané spisy, sv. II., Svoboda, 1950, str. 351 – 372, nebo K. Marx a B. Engels, „Manifest komunistické strany“, Svoboda, 1951, str. 67 – 92).

[8] „Neue Rheinische Zeitung“ (Nové porýnské noviny) byly vydávány v Kolíně n. Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Noviny řídili K. Marx a B. Engels; hlavním redaktorem byl K. Marx. „Ani jedny německé noviny,“ napsal Engels, „neměly ani dříve ani později takovou sílu a vliv, nedokázaly tak elektrizovat proletářské masy jako ‚Neue Rheinische Zeitung‘ “ (K. Marx, Vybrané spisy, sv. II., rusky, 1940, str. 30). Lenin v stati „Karel Marx“ nazývá tyto noviny „nejlepším, nepřekonatelným orgánem revolučního proletariátu“.

[9] Ruský překlad knihy B. Engelse „Anti-Dühring“ vyšel poprvé roku 1904. Lenin v „Předmluvě k ruskému překladu dopisů K. Marxe L. Kugelmannovi“ označuje tento překlad „Anti-Dühringa“ za nanejvýš neuspokojivý. Viz znění vydané Institutem Marxe – Engelse – Lenina: B. Engels, „Anti-Dühring“, rusky, 1938, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XIV., rusky, 1931, str. 1 – 388. České vydání: B. Engels, „Anti-Dühring“, Svoboda, 1949.

[10] K. Marx a B. Engels, Spisy, Sv. XVI., díl I., rusky, 1937, str. 3 – 153. - Česká vydání: B. Engels, „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, Svoboda, 1950, nebo K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy, sv. II., Svoboda, 1950, str. 174 – 340.

[11] K. Marx, Vybrané spisy, sv. I., rusky, 1940, str. 383 – 426. Česká vydání: B. Engels, „Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie“, Svoboda, 1950, nebo K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy II, Svoboda, 1950, str. 373 – 419.

[12] „Social-Děmokrat“ literárně politická revue, vydávaná v letech 1890 – 1892 v zahraničí skupinou „Osvobození práce“; vyšly celkem čtyři sešity. Lenin má na mysli Engelsovu stať „Zahraniční politika ruského carismu“. Viz K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVI., část II, rusky, 1936, str. 3 – 40.

[13] B. Engels, „K bytové otázce“. Viz K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XV., rusky, 1935, str. 1 – 81. — Česká vydání: B. Engels, „K bytové otázce“, Svoboda, 1949, nebo K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy, Sv. I., Svoboda, 1950, str. 571 – 659.

[14] B. Engels, „O společenských poměrech v Rusku“. Viz K. Marx, Vybrané spisy, sv. II., rusky, 1940, str. 56 – 549.

[15] Čtvrtým dílem „Kapitálu“ nazývá Lenin ve shodě s Engelsovým výrokem Marxův spis „Theorie nadhodnoty“. V předmluvě k druhému dílu „Kapitálu“ Engels napsal: „Zbývá mi ještě vydat kritickou část tohoto rukopisu („Theorie nadhodnoty“. Pozn. red.) jako IV. díl ‚Kapitálu‘, přičemž z ní budou vypuštěna mnohá místa, obsažně podaná v II. a III. dílu“ (K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVIII., rusky, 1939, str. 2). Zmíněný spis byl po Engelsově smrti, v letech 1905 – 1910, vydán německy ve zpracování Kautského. Viz K. Marx, „Theorie nadhodnoty“, sv. I – III, ve čtyřech knihách, rusky, 1936.

[16] Engelsův dopis – J. F. Beckerovi z 15. října 1884. Viz K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XXVII., rusky, 1935, str. 415.

[17] „Rabotnik“ (Pracovník) – neperiodický sborník, vydávaný v letech 1896 – 1899 v zahraničí „Svazem ruských sociálních demokratů“. Iniciátorem vydávání sborníku „Rabotnik“ byl Lenin. 25. dubna (7. května) 1895 odjel Lenin za hranice, aby navázal styk se skupinou „Osvobození práce“ a seznámil se se západoevropským dělnickým hnutím. Ve Švýcarsku se dohodl s G. V. Plechanovem, P. B. Axelrodem a jinými členy skupiny na vydávání a redakci sborníku. Po návratu do Ruska v září 1895 vykonal Lenin velkou práci na zajištění článků a korespondence pro sborník a rovněž na zorganizování materiální podpory této publikace. První číslo „Rabotnika“, v němž byla uveřejněna Leninova stať „Bedřich Engels“ a pro něž Lenin připravil a odeslal několik dopisů, bylo vydáno teprve v březnu 1806.
Celkem vyšlo 6 čísel sborníku „Rabotnik“ ve třech sešitech a 10 čísel „Listok ‚Rabotnika‘ “ (Leták „Pracovníka“).

Napsáno na podzim 1895
Poprvé otištěno r. 1896
ve sborníku "Rabotnik"^[17], čís. 1—2

Převedeno z: V.I.Lenin, Vybrané spisy, sv. 2., Svoboda, Praha, 1950